Napětí narůstá. Co teď?

Co se před pěti léty zdálo jako výborný námět pro sci-fi, je dnes otázkou, před kterou jako lidstvo zcela vážně stojíme. A kde je ta zázračná transformace, která měla nastat v roce 2012?

Stejně rychle jako vzal za své mír na Ukrajině a rozrostl se Islamistický stát, rozplynuly se i naše optimistické představy o budoucnosti našeho druhu. Tedy, ne že bychom byli v naší cestě za vyspělou civilizací bůh ví jak daleko, jenže alespoň jsme šli dopředu. Dětskými krůčky, ale byl vidět pokrok. Ovšem teď to vypadá, jako by se kus lidstva odtrhnul a s křikem se vydal úplně opačným směrem. My ostatní se jen nestačíme divit, čeho všeho jsou schopní. Kde se bere všechna ta nenávist a nepochopení? Proč teď? Kam až to povede?

Úpadek západních hodnot

Stejně jako ve 30. a 40. letech minulého století zažívá demokracie, jak ji známe, krušné časy. I tehdy některé národy upozadily občanskou společnost, aby si zvolily charismatické vůdce, kteří je sjednotí a vyvedou z krize. „Tehdy byl proto alespoň důvod, lidé hladověli,“ říkám si. „Jenže teď?“ Co vede lidi k tomu, že si sbalí kufry a přidají se k Islamistům, aby bojovali tím nejhrůznějším a nejstrašnějším způsobem, jenž je i Rusům, které tak často kritizuji za nelidské zacházení, cizí.

Evropa je naprosto unikátní celek, kde se už nesmírně dlouho setkávají kultury a vlivy z celého světa. Nejenom, že se tady koncentruje poměrně velké bohatství i moc, ale jsme i jakýmisi exportéry systému řízení společnosti. Zde vznikla vize moderní společnosti, odtud se celou dobu vyvážela do většiny světa, a i zde se o ni z posledních sil bojovalo v Druhé světové válce. Dalo by se říct, že pro zbytek světa jsme něco jako vynálezce a zároveň i pokusné myši pro vývoj společnosti. Dlouhou dobu jsme naše výsadní postavení spojovali s křesťanstvím, ovšem to se postupně ze Západní kultury vytrácí. A právě v tom je ten problém. Křesťanství odchází a zatím se nenašla žádná ideologie, která by jej mohla plnohodnotně nahradit. Znamená to tedy, že se církve budeme držet zuby nehty a přestaneme hledat modernější duchovní koncepci? Samozřejmě, že ne. Na druhou stranu jsme nyní oslabení. Rodící se duchovní směr je ještě jako nedochůdče, které nemá vůči Islámu na vrcholu své slávy šanci. Momentálně žijeme v jakémsi vakuu, které je náchylnější k intervencím z vnějšku. Je-li sklenice prázdná, snáze se tam cokoliv nalije. Znamená to snad, že se máme Muslimů bát a zbrojit proti nim? Samozřejmě, že ne.

Mladý člověk, který se marně snaží najít místo v systému, je schopný všechno to dobré, co mu Západní svět dal, zahodit a vydat se radikálnímu Islámu. Proč? Protože mu dokáže dát, to co my ne. Pevnou, neotřesitelnou víru s puncem neporazitelnosti. A co mu na druhou stranu nabízí Evropská kultura? Modelky, které budou vždy krásnější, zpěváky, kteří budou vždy úspěšnější, sportovce, kteří mají více peněz, než obyvatele menších měst dohromady. Nemluvě o bankéřích de facto řídících náš svět, kterým je očividně úplně jedno, co se bude dít, hlavně že oni na tom vydělají. Takže jsme postavili průměrně talentovaného dospívajícího člověka, dalo by se říct šedou myš, před jasnou volbu. Buď se přidá k teroristům, nebo skončí na antidepresivech z toho, že nikdy nic nedokáže. Jakoby jsme zapomněli na to, co jsme sami vynalezli. Málo o slovech jako je svoboda, úcta k životu a tolerance mluvíme a málokdo si dnes uvědomuje jejich pravý význam.

„Sakra, někdo tu naději lidem dávat musí,“ říkám si. Katolická církev sice tuhle přetvářku a falešnost hlasitě kritizuje, ovšem s jejich postojem k moderní společnosti i skandály, se o ně můžeme opřít asi tak jako dvousetkilový Američan o skříň z IKEY. Logicky pak hledáme autoritu, která by to všechno napravila. Vrátila nám náš starý útulný svět, kde jsme sice nebyli šťastní, ale aspoň ho známe. 

Když si odmyslíme církev, zůstává moderní evropská společnost založená na toleranci a vědě. Největší problém ovšem je, že v ní chybí právě to duchovno. Možným řešením je nová disciplína, která by se zcela seriózně věnovala tomuto tématu a vytvořila určitý konsensus v otázkách jako je existence duše, reinkarnace, smysl života, bůh, atd. Na tyhle věci si dosud drží monopol náboženství. Tohle je právě ta rodící koncepce, která by se měla na rozdíl od současné církve vyvíjet ruku v ruce se společností. Stihne ovšem dozrát včas?

Volba je na nás

Volba je na nás

Osudový střet

I v moderní společnosti, jako je ta naše, narůstá napětí. V posledních několika dekádách Evropa nezažila válku, vyjma té v Jugoslávii. Celou dobu to šlo bez větších konfliktů, ale nyní se v roce 70. výročí konce toho nejkrvavějšího a nestrašnějšího, co kdy lidstvo zažilo, ocitáme na prahu další války. Atomoví vědci tvrdí, že je za tři minuty dvanáct, přibývá rozhádaných národů v EU, ale ani na úrovni rodin a přátel to není ideální. Třeba Česko se stále více polarizuje. Jeden nechápeme druhého třeba v postoji vůči Rusku. Jako by někdo zapálil oheň, který se v naších srdcích pomalu rozhořívá a směřuje k velkému požáru. Jako by nás měl čekat osudový střet, ve kterém si změří síly jednotlivé vize toho, jak má svět vlastně vypadat. Protože o tom to je. Tady už se nehraje jen o osud Evropy. Žijeme v tak propojené civilizaci, že to co z nadcházejícího střetu vzejde, bude pak víceméně platit na celé planetě.

Revoluce nebo evoluce?

Změna je nutná. Ať chceme nebo nechceme, ať se jí bráníme sebevíce, lidstvo se změní. Netvrdím, že nějak výrazně, ale z historického hlediska to určitý skok bude. Ovšem je tady mnohem důležitější otázka: „Dokážeme tuhle etapu překonat, abychom se navzájem nepozabíjeli?“ A možná ta nejdůležitější: „Jak to máme udělat? Jak můžu já, šedá myška s napůl sbalenými kufry nebo antidepresivy, přispět k tomu, aby se to nestalo?“ Protože věřím tomu, že až na pár psychopatů si nikdo Třetí světovou válku doopravdy nepřeje. Tak proč napětí eskaluje, když to vlastně nikdo nechceme? Možná si přejeme jako lidstvo udělat tlustou čáru za dosluhujícím světem, spálit to staré a začít stavět pěkně od znova. Jenže takhle to nefunguje. Problémem je také to, že spousta lidí pořád nepochopila, že to jakým způsobem dnes přemýšlí a žijí, tvoří svět zítřka. Taky si pořád myslíme, že se musíme na téhle vlně negativních emocí, toho plápolající ohně, svézt. Že nemáme jinou možnost. Ovšem že máme. Jenže není tu teď nikdo, kdo by nám to připomněl. Církev to nedělá, vědci si myslí, že to není jejich parketa a my máme pocit, že jsme v tom sami. A právě tohle je odpověď na tu poslední otázku. Žádná morální autorita, která by nás z toho vyvedla, nepřijde. Nezjeví se tady nový spasitel, který nám dá „novou víru“, aby nám vystačila na dalších 2000 let. 

Už jsme příliš daleko na to, aby to šlo. Víra nemůže být řízené někde shora. Docela se divím, že jsme to vydrželi tak dlouho. Musí to jít zevnitř. Sami musíme přemýšlet o tom, kam by společnost měla směřovat. Sami se musíme rozhodnout, co chceme dělat. Sami se musíme ovládnout, když nás okolní svět začne svírat a říct: „Tohle je moje výsostné území a tady jsem pánem já.“ Sami musíme někoho podpořit, když se zmítá v negativních emocích a výčitkách, nikdo jiný to za nás neudělá. Jsme jen kapka v moři, ale takových kapek jsou milióny. A stejně tak, ve chvíli, kdy na to zapomeneme, nám to připomene obyčejný člověk, jako jsme my. Žádný dokonalý bůh, nebo jeho zvěstovatel, ale lidská bytost z masa a kostí. Jde z toho strach. Zpočátku může být dokonce děsivé přijmout zodpovědnost za sebe a své činy, ale jakmile to jednou zkusíte, zjistíte, že tohle je jediná cesta ke šťastnému a naplněnému životu. Naše životy neřídí nic nadpřirozeného, ale my sami.

Nejspíš ještě nejsme z nejhoršího venku, nejspíš nás ještě čekají krušné časy, ale žádný armageddon se konat nebude. Svět, stejně jako všechno, funguje v cyklech. Právě se nacházíme v důležitém bodě. Takových bylo v naší historii hodně a tenhle určitě není poslední. Není třeba se toho bát a je nanejvýš vhodné se tomu nebránit. Přijmout realitu takovou jaká je a žít náš život, jak nejlépe dovedeme.

autor: Jakub Trpiš
původní článek zde

Proč je vpravo reklama? Kdyby někoho zaujala a klikl na ni, dostaneme za to od poskytovatele pár haléřů, které použijeme na pokrytí nákladů na web.

happy wheels

Posted on 24.1.2016 in Motivace, Politika, Společnost

Back to Top