VIDEO: Pohled na současnou společnost

Proč je společnost taková, jaká je? Co je příčinou absurdit a nesmyslností? Jak se proti tomu bránit? Anna Hogenová, česká filosofka, odpovídá na tyto otázky a nabízí tak ostatním možnost nalézt v sobě uvědomění.

Text níže je výtažkem hlavních myšlenek z uvedeného videa.

Žijeme v tzv. výkonové společnosti, kde výkon je zbožňován. To můžeme vidět ve sportu, ve vědě, v hospodářství atd. Nakolik jsme výkonní, natolik jsme. Je třeba být lepší a lepší, tím se však dostáváme do pasti. Máme totiž strach a strach ze svého strachu. Kdo se bojí vlastního strachu, bojí se sám sebe. Z tohoto strachu utíkáme do rauše – za prožitky (adrenalinové sporty, zábava, drogy, alkohol,…). Chceme se zabavit sobě samému a nežít tak z vlastního pramene. Stáváme se někým, komu jsou podsunovány emoce, touhy i potřeby.

Každý chce být in a neví, co to je. Móda je napodobována, aniž by jí někdo rozuměl. Lidé se přestávají ptát a bez otázek vzniká tzv. placaté myšlení. Chybí nám osobnosti, hloubka myšlení a opravdovost. Vše se předem naplánuje, potom zařizuje a nakonec se kontroluje to, co se naplánovalo a zařídilo. Osobní život je řízen systémy a strukturami, které byly naplánovány nějakými úředníky inspirovanými politickými směry. Vše se dá zařídit technicky a mechanicky.

Je třeba pochopit odpovědi. Velká nezaměstnanost není fakt, ale odpověď. Pro porozumění doby je třeba problém vidět jako odpověď a hledat na ni otázky. Potřebujeme porozumění, což znamená dostat se ke skrytým otázkám a vytrhnout je na světlo. Pravda není jistota právního charakteru, ale neskrytost. Nestačí mít informace, ale ptát se na ně. Tázání je zbožností myšlení.

Zatímco televizní dialog je předem připravený, sociální dialog je pravdivý. Televize by měla poskytovat sociální dialog, a tedy připravit lidi na to, že uslyší i to, co slyšet nechtějí.

Ve společnosti je důležité „napětí“ mezi legalitou (zákony) a legitimností (svědomím). Tím napětím je morálka, která nelze sepsat ve slovech a zákonech, znamená totiž „mít rád“. Znát samotný etický kodex je k ničemu bez svědomí. Kdo zná pouze zákony (legalitu), je vysoce nebezpečný pro společnost. Co je etické, se nedá založit na strachu. Nezabíjet jen proto, že se bojím trestu, znamená, že jsem sám sobě vrahem, ač ne pro ostatní. Ministři často myslí ekonomicky a technicky dokonale znají normy, to však nestačí. Vše je legální z hlediska tržních potřeb.

Člověk se ztrácí sám v sobě, nerozumí si, utíká do prožitků apod. Pokud je člověk materialista, dostává se do pastí. Výsledkem je totiž zbožňování výkonu. Je-li potom jedinou podstatou takového člověka vůle k síle, být silnější (síla se ukazuje právě ve výkonech), je odsouzen ukazovat svou sílu, jak to vidíme u politiků či celebrit. Člověk má totiž pocit, že musí být viděn, neboť pokud tomu tak nebude, tak není (neexistuje).

Zbožňování výkonu vidíme už u malých dětí – soupeří, kdo má lepší značku oblečení, elektroniku. Pro dospělého je zase obtížné umět se čistě radovat – raduje se uměle, potřebuje být zabavován.

Život člověka je cesta. Nejsme stroje na výkon a nemusíme být stále nejlepší – je třeba se smířit s tím, že se na cestě zakopává, že nám někdo podtrhne nohy nebo se válíme ve škarpě. Dělat chyby na své cestě je normální. Kdo si myslí, že nedělá chyby, dělá největší chybu tím, že si to myslí. Umět se radovat z malých věcí a mít se rád je tím, co nás smíří z chybami a „padáním“.

Život má okovy jako měli otroci kdysi dávno, akorát nejsou vidět. (Nejen) dnešní politici si myslí, že člověk je jen biologickou bytostí. Pokud člověku někdo vezme práci, nevezme mu jen plat, ale často i smysl života. Byznys a zisk je na prvním místě před smyslem života lidí.

Jakmile si člověk uvědomí a prožije (procítí) absurditu a nesmyslnost situací v dnešní společnosti, může díky tomu získat svobodu. Přestane se totiž bát smrti, neboť smrt se v tom okamžiku vyjeví jako něco méně strašného, než je procítěná absurdita. Odvažme se proto k sobě pustit otázky, kterých se bojíme (např. máma a její nemoci, manžel a jeho nevěry apod.).

Je třeba k sobě pustit všechny ty hrůzy a překonat je. Problémy jsou totiž odpověďmi, k nimž hledáme otázky – není to jen příjem informací, ale rozUmění. Není člověka, který by toho nebyl schopen, je jen uzavřený, neprobuzený, je nepřítelem sobě samému (nejčastěji u žen). K sebeúctě je třeba probuzení (procítění v sobě samém).

Být in, moderní, jít s dobou – to je důkazem, že člověk nepochopil život – jede ve vlaku, který mu byl podsunut jako jediná možná forma života. Ani neví o tom, že tu je i jiná možná forma.

USA jsou technologicky dokonalé, ale nikoliv filosoficky – chybí jim tam hloubka. Přicházejí odsud povrchní věci a my je často přijímáme. Žijeme tak falešnou formou života, žijeme podsunutými věcmi, které nám zprostředkovává například televize (jak žít, jak být in apod.). V USA chtějí vše vyrobit, dokonce i vlastnosti, emoce. Neuvědomují si, že to nelze – opravdové vlastnosti a emoce lze v lidech pouze probudit.

Zatímco ve starém Řecku byla víc než rodina tzv. polis (znamená „žít v místě, kde je můj domov – dnes překládáme jako státní zřízení) a rodina víc než jednotlivec, dnes je tomu naopak: Jedinec je víc než rodina a stát je nejhorší. Tím dochází k osamocení člověka.

Význam podstaty bytí se změnilo. Z ideí se přechází do materiálna. Například význam slova „Eko“: Ekonomie znamená v překladu „zákon domova“, dnes je to však matematika o finančních tocích. Materiálno se dnes chápe jako jediná podstata bytí. Není pro co jiného žít, než je materiálno. Člověk tím pádem žije v klecích, které nejsou vidět. Dokonce i křesťané chtějí miliardy – ti křesťané, kteří mají žít láskou k druhým a ne penězi.

Síla se ukazuje, jen když se zvětšuje. Proto je třeba ekonomického růstu, dokonce i samotný růst či růst růstu musí růst. Stáří se stává hanbou, protože mladí mají dost energie a síly a upřednostňují se. Mladí se dosazují na manažerské pozice, protože umějí mít výkon. Chybí jim však rozumění celku. Starší muži se barví, aby vypadali mladě, ženy také chtějí vypadat mladě. Přitom stáří má má samo o sobě svůj půvab.

Žijeme v poslední etapě metafyziky a jediné, co nás může zachránit, je poznat „nového Boha“, a to tím, že k sobě pustíme otázky. Nemusíme hned vyřešit odpověď otázkou. Stačí v sobě otázky nosit a ony začnou klíčit, kvasit a jednoho dne nám ukáží pravdu samy o sobě. Je třeba k nim být však přístupní.

Rada na závěr: Nenechejte se nikdy otrávit (vnést do sebe absurditu, že nic nemá cenu, nemá smysl apod.) – to dnes totiž ubíjí většinu lidí.

autor: Dalibor Dávid

 

Proč je vpravo reklama? Kdyby někoho zaujala a klikl na ni, dá nám za to Google pár haléřů, které využijeme na podporu tohoto webu. 

Posted on 19.7.2015 in Inspirace, Média, Politika, Seberůst, Společnost, Vztahy

Back to Top